V šedých tónech

Originální název: Between shades of gray

Autor: Ruta Sepetys

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2013, 2011 (originál)

Obsah

Píše se rok 1941. Litva. Rodinu Vilkasových jednoho večera překvapí příslušníci NKVD a násilně je vyhánějí z domu. Matka Jelena, její dcera Lina a syn Jonas musí nastoupit do nákladního vozu, kde už sedí více Litevců. Brečí, jsou naštvaní. Co se to děje? A vůbec, kde je jejich otec? Také ho unesli? Dovezou je na nástupiště, kde musí přestoupit do vozů pro dobytek, ve kterých jedou několik měsíců a ujedou tisíce kilometrů. Chřadnou, postupně slábnou, ale i přesto si mezi sebou snaží pomáhat. Na konci cesty je ovšem čeká něco horšího. Odsouzení ke 25 letům nucených prací. Na Sibiři.

Více v celém článku!

Autor a kniha

Ruta Sepetys se narodila v Americe. Její otec utekl z Litvy, když byla společně s Lotyšskem a Estonskem obsazena Sovětským svazem. Všechny země přišly o téměř třetinu obyvatel a samostatnosti se dočkaly znova až po padesáti letech. Kromě knihy V šedých tónech napsala i další jménem Potrhaná křídla. 

Ukázka

Viděla jsem je, jak se s beznadějnými výrazy ve tvářích krčí před strážemi. Všechny jsem je chtěla nakreslit. ,,Když jsem se podívala do vagonu, všichni vypadali nemocně, '' řekla jsem. ,,No vidíš, a nejsme,'' odvětila matka. ,,Nejsme nemocní. A brzo budeme zase doma. Až zbytek světa zjistí, co Sověti páchají, udělají tomu všemu přítrž.'' Vážně?

Můj názor

Tato doba byla strašná. Příšerná. Bylo vyvražděno přes dvacet milionů lidí. 

Lina je vypravěčkou tohoto příběhu. Je jí patnáct let a umí velmi dobře malovat. Má nastoupit do umělecké školy, ale bohužel se to nestane. NKVD jejich rodinu a ostatní lidi zajala a vezla na Sibiř. Oni ovšem doufali, že je na konci cesty čeká něco lepšího....

Jejich otec byl zatím někde jinde, v nějakém jiném gulagu, a Lina se snažila zjistit kde. Pomocí jejího kamaráda Andriuse se to dozvěděla. Andrius byl přítelem celé rodiny. Jelikož jeho matka donášela Sovětům a obsluhovala je, měl různé výhody.  Například více jídla. On si ho ovšem nenechal pro sebe. Dával ho Lině a její rodině.  

Z jejich současného tábora skupinku lidí společně s rodinou Vilkasových odvezli na jiné místo. Každý si myslel, že lepší. Ale opak byl pravdou. Přemístili se do ještě chladnější oblasti. Svýma slabýma rukama si museli postavit chatrč, jinak by spali na studené zemi. Neměli vůbec nic. Spoustu lidí postupně umíralo. A Sověti se na to všechno koukali se smíchem a opovržením.

Co Linu udržovalo při životě? Co jí dělalo aspoň trochu radost? Kreslení. Kreslila všechno kolem sebe, vybila si tak vztek a uchovávala mnohdy bolestné vzpomínky. Pár kreseb posílala i po jiných lidech, aby se někdy dostaly k tátovi. 

I přes tuto hroznou dobu si lidé vzájemně pomáhali a dělili se. A hlavně doufali, že všechno už konečně skončí. 

Hodnocení:

9,5/10

zdroje nevyfocených obrázků: www.weheartit.com