Autor: Émile Zola
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 1970, 1890 (originál)
Obsah
Román Lidský zabiják vyšel poprvé v roce 1890 jakožto jedno dílo z cyklu Zolových románů Rougon - Macquartové. Příběh se věnuje třem postavám - vypravčímu Roubadovi a jeho mladé manželce Séverině, a také strojvůdci Jacquesi Lantierovi. Po hrůzném činu Roubauda, který chladnokrevně zabil prezidenta Grandmorina (který prý v mladosti znásilňoval Séverinu), se manželé naprosto odcizili. Mezitím co Roubaud zpustl a věnuje se jenom kartám, Séverina si také našla odreagování - v podobě strojvůdce Jacqua Lantiera. Jacques Lantier má ovšem při pohledu na mladý ženský krk pulsující životem chuť zabíjet...
Byla bych po této knize sama ani nesáhla, ale jelikož jsem měla za úkol jí přečíst, tak jsem se do ní vcelku s chutí pustila.
Roubaud a Séverina spolu žijí vcelku spokojeným životem i přes větší věkový rozdíl. Jejich idylku ovšem pokazí přiznání manželky Séveriny, která Roubaudovi řekne, že byla v minulosti znásilňovaná prezidentem Grandmorinem. V Roubadovi se nakupí nečekaná zlost a žárlivost, a rozhodne se, že aby mohl se Séverinou dál vydržet, tak ho společně zabijí. Čin se jim opravdu povedl, mrtvolu prezidenta následně vyhodili z vlaku.
Mrtvolu a pachatele spatřil Jacques, který při pohledu na rozřezaný lidský krk zatoužil po tom, aby si i on někdy mohl říznout do teplého, životem pulsujícího krku. Jacqua tato myšlenka prováděla už odedávna - nemohl se sblížit se ženou, aniž by se nedíval na její obnažený krk a neměl touhu ji zavraždit.
Manželé se po incidentu spolu vůbec nebavili, lhostejně kolem sebe procházeli a přáli si, aby se už nikdy nemuseli vidět. Zatímco Roubaud se dnem nocí utápěl v hraní karet, Séverina si našla jiný objekt zájmu, a to Jacqua Lantiera. Jacques prožíval se Séverinou krásné chvíle, a ani chvíli nepomyslel na jeho neukojenou touhu zabíjet. Pravé já ovšem nelze utlačovat věčně.
Pravda a spravedlnost jsou pouze iluzí.
Émile Zola se spíše než v dialozích vyžívá v sáhodlouhém popisu okolí. V případě tohoto románu ze železničářského prostředí Zola popisoval lokomotivy tak, že jsem měla pocit, že lokomotiva je opravdovou bytostí z masa a kostí.
Musím se přiznat, že začíst se do románu pro mě byl velký problém. Přece jenom, tato kniha už nějaký ten rok má, ale prvních sto stránek jsem vážně trpěla. Pak se ovšem napětí tak neskutečně vystupňovalo, že poslední stránky jsem dočítala jedním dechem.
Nedá se říct, že by mě kniha úplně ohromila, ale zase taky neříkám, že byla špatná. Jednoduše něco mezi, ale dobrovolně bych si ji asi nevybrala.
Hodnocení:
5/10
0 komentářů, za které jsem ráda!:
Okomentovat
Děkuji moc za přečtení a okomentování! :)